Stránky studentů archivnictví z Č. Budějovic na Blog.cz

O přednášky z cyklu "Býti archivářem", který pořádá ústav archivnictví spolu se SOkA Č. Budějovice a naší studentskou sekcí, je stále větší zájem. Navštěvují je nejen studenti archivnictví a příbuzných oborů, ale i zaměstnanci jihočeských archivů a pedagogové Filozofické fakulty JU.

Tentokrát naše pozvání přijal prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc., a dne 9. listopadu 2011 nás v přednáškové síni SOkA Č. Budějovice seznámil se svými zážitky a zkušenostmi ze světa archivnictví.

Pan prof. Pánek se nám nejprve snažil přiblížit, co jej motivovalo ke studiu historických věd. Nejdříve na něj svým vyprávěním zapůsobil jeho dědeček, čímž ve svém vnukovi podnítil zájem o moderní dějiny. Jaroslava Pánka také velice zajímala psychologie a slavistika, ovšem nakonec se rozhodl pro archivnictví. Ke studiu archivnictví byl přijat v roce 1965 a záhy se tam seznámil s výjimečnými osobnostmi, jež ho velice ovlivnily. Jednalo se zejména o Jaroslava Kašpara a Zdeňka Fialu, u nějž psal J. Pánek diplomovou práci (zabýval se středověkým Polskem). Prof. Pánek vzpomínal i na své další pedagogy a skvělé odborníky Františka Roubíka a Ivana Hlaváčka.

Když Jaroslav Pánek v roce 1970 ukončil své magisterské studium, bylo mu přiděleno pracovní místo v Okresním archivu v Benešově. Velice nás zaujal barvitým líčením své tamější archivářské každodennosti, jež se odehrávala ve sklepě přístavby k piaristické koleji. Vyprávěl nám, že byl obviněn z vysílání tajných signálů třídnímu nepříteli, když rozsvěcel a zhasínal v depozitáři, a jak musel poté přenocovat pod dohledem v hale, kde přes den pracovaly švadleny a v noci kralovaly myši.

Dozvěděli jsme se, jak negativní, až pohrdavý postoj zaujímaly k archivářům politické orgány i většina společnosti. Samotní archiváři se však dokázali vůči režimu semknout a jeden druhého se zastat; prof. Pánek zdůraznil, jak se mezi jeho kolegy našla řada neobyčejně laskavých lidí. Velice rád vzpomínal na pracovníka benešovské pobočky Státního oblastního archivu v Praze, vynikajícího odborníka Jiřího Tywoniaka, který však musel zakoušet značné ústrky ze strany režimu. Tento archivář, jenž mimo jiné založil Středočeský sborník historický, se stal J. Pánkovi učitelem i přítelem a společně rozvíjeli svou odbornou činnost (například zachraňovali pozůstalost meziválečné spisovatelky Pavly Moudré).

Poslední, tedy šestý rok své archivní praxe strávil Jaroslav Pánek v SOA v Praze (připomenul zde archivního inspektora a ředitele tohoto archivu Bořivoje Indru). Poukázal také na to, že přínosem pro něj byly dokonce i revize spisoven, jež prováděl v obcích v rámci regionu. Takto svou práci spojil s přednáškami a návštěvou historických památek.

Během své práce v archivech však Jaroslav Pánek již uvažoval o návratu k historické vědě. Nejprve se přihlásil k prof. Fialovi na aspiranturu, ovšem povolení od ONV získal až díky tomu, že měl jmenovce v ÚV KSČ. Nakonec se přes konkurz na sekretářku dostal na Ústav československých a světových dějin ČSAV, a tak se pod vedením Josefa Janáčka mohl stát historikem se specializací na dějiny raného novověku.

Na závěr prof. Pánek vyzdvihl význam, jaký pro něj mělo jeho archivní studium i praxe, od velmi cenných zkušeností po výjimečné osobnosti, které jej odborně motivovaly.

Jako odpověď na dotazy posluchačů pak prof. Pánek vyslovil svůj názor na popularizaci historie a autonomii univerzit. Po přednášce následovalo malé pohoštění.

I v tomto semestru pokračuje dlouhodobý přednáškový cyklus, pořádaný Ústavem archivnictví a pomocných věd historických Filosofické fakulty Jihočeské university ve spolupráci se Státním okresním archivem v Českých Budějovicích a studentskou sekcí České archivní společnosti v Českých Budějovicích, jehož cílem je představit významné osobnosti, které mají vztah k českému archivnictví, seznámit s jejich osudy, které je přivedly k oboru, jež je pak provázel celý život či alespoň jeho část, i s jejich činností a názory na povolání archiváře.

Jako další přijal pozvání a v rámci cyklu laskavě vystoupí

historik se specializací na dějiny raného novověku,

autor řady knih a mnoha odborných studií,

profesor Filosofické fakulty University Karlovy v Praze,

místopředseda Akademie věd České republiky,

vědecký pracovník a bývalý ředitel Historického ústavu AV ČR,

ředitel Českého historického ústavu v Římě,

člen Collegia Carolina v Mnichově a řady odborných grémií,

současně absolvent oboru archivnictví na FF UK

a někdejší archivář Okresního archivu v Benešově a

Státního oblastního archivu v Praze.

Dlouho očekávaná přednáška paní profesorky Mileny Lenderové se uskutečnila v rámci cyklu "Býti archivářem" dne 16. května 2011 v 15 hodin v přednáškovém sále Státního okresního archivu České Budějovice. Mezi posluchači nebyli jen studenti archivnictví a archiváři, ale i bývalí kolegové prof. Lenderové z řad pedagogů českobudějovického historického ústavu.

Paní docentka Ryantová nejprve naši přednášející přivítala a stručně představila, načež paní profesorka Lenderová navázala s tím, že jako archivářka pracovala jen šest let a působí především jako historička, specializující se zvláště na česko-francouzské kulturní vztahy a gender history. Přesto během své přednášky věnovala svým zkušenostem s archivy (ať už českými či francouzskými) velkou pozornost - k naší nemalé radosti.

Paní profesorka začala vyprávění o svém profesním i osobním životě samozřejmě studiem, zmínila se o střední škole v Hradci Králové a svých tehdejších zájmech, mezi které patřilo hraní divadla a četba. Proto se rozhodla studovat dramaturgii na DAMU, avšak kvůli svému nízkému věku nemohla být přijata. Protože její rodiče nesouhlasili s tím, aby šla pracovat, nastoupila nakonec na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu historie a francouzského jazyka. Její nechuť k dějepisu, kterou si odnesla ze střední školy, byla záhy rozptýlena osobnostmi, u nichž studovala - jmenovala např. F. Kavku, J. Polišenského, V. Olivovou či R. Nového.

Studia dramaturgie se však nevzdala a zahájila je v roce 1971 dálkově. Zároveň začala učit na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech. Obojí však nebylo možné skloubit, a tak další studium ukončila. Na život a práci v Semilech vzpomínala velice ráda, mimo jiné se jí tehdy narodily obě děti, pochvalovala si i kulturní vyžití. V roce 1983 však začal tamější OV KSČ citelně zasahovat do záležitostí gymnázia, což prof. Lenderovou odradilo od dalšího působení ve školství. Nastoupila tedy do Okresního archivu Hradec Králové, kde jako odborná archivářka inventarizovala zvláště fondy škol, pracovala i s Archivem města Nový Bydžov a s fondem spolku pro francouzskou kulturu (Alliance Francaise). Tuto práci pak hojně využila ve své publikační činnosti. Paní profesorka nám vylíčila i osudy budov hradeckého archivu, jenž musel být těsně před listopadovou revolucí přestěhován kvůli přípravě muzea revolučního hnutí.

Po revoluci se prof. Lenderová vrátila ke školství, v letech 1990-1993 působila jako odborná asistentka na Ústavu společenských věd Fakulty územní správy VŠCHT v Pardubicích. Když pak v Semilech chystala výstavu o významných rodácích, mezi nimiž byl i F. L. Rieger, setkala se s doc. Robertem Sakem, jenž ji přivedl k působení v Českých Budějovicích. V roce 1993 tedy nastoupila na tehdejší katedru historie na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity, kde vyučovala historickou antropologii a pomocné vědy historické. Paní profesorka zdůraznila, že zde našla nesmírně podnětné prostředí pro své bádání a seznámila se s novými metodami v historiografii, což ovlivnilo její tehdy velice hojnou publikační činnost. V roce 1994 se habilitovala. Na Jihočeské univerzitě působila až do roku 2006. Mezitím však byla roku 2001 jmenována profesorkou a děkankou Fakulty humanitních studií v Pardubicích, jež byla roku 2005 přejmenována na Filozofickou fakultu. Na tamějším ústavu historických věd vyučuje prof. Lenderová dodnes.

Velice zajímavé pro nás bylo vyprávění paní profesorky o jejím působení a bádání ve Francii, kde se zabývala cestami Francouzů do střední Evropy. Při jednotlivých stážích (počínaje rokem 1994) poznala řadu knihoven a archivů, zejména Národní knihovnu, knihovnu Francouzské akademie či francouzský Národní archiv. Sdělila nám tedy své zkušenosti s těmito institucemi, poukázala na výhody a úskalí studia ve Francii a na rozdíly mezi francouzskými a českými archivy a badateli. Paní profesorka vzpomínala i na svůj pobyt v Montpellier, kde působila na tamější univerzitě v akademickém roce 1997/1998, a na své bádání v Bernu.

Dotazy, jež vznášeli posluchači k paní profesorce ke konci přednášky, se týkaly francouzských archivů a její publikační činnosti. Paní profesorka nám prozradila, že právě připravuje monografii o Zdeňce Havlíčkové.

Po přednášce se konalo posezení s občerstvením, jež připravili členové naší sekce. Posezení mělo příjemně přátelskou atmosféru jako samotná přednáška.

Děkujeme paní profesorce Lenderové za milou návštěvu, paní docentce Ryantové za zorganizování tohoto setkání, Státnímu okresnímu archivu České Budějovice za poskytnutí prostor a v neposlední řadě jeho pracovníkům M. Ctiborové a J. Cukrovi za pomoc s přípravou a úklidem občerstvení.

I v tomto semestru pokračuje dlouhodobý přednáškový cyklus, pořádaný Ústavem archivnictví a pomocných věd historických Filozofické fakulty Jihočeské univerzity ve spolupráci se Státním okresním archivem v Českých Budějovicích a studentskou sekcí České archivní společnosti v Českých Budějovicích, jehož cílem je představit významné osobnosti, které mají vztah k českému archivnictví, seznámit s jejich osudy, které je přivedly k oboru, jež je pak provázel celý život či alespoň jeho část, i s jejich činností a názory na povolání archiváře.

Jako další přijala pozvání a v rámci cyklu laskavě vystoupí

historička se specializací na dějiny 18. a 19. století,

autorka řady knih a mnoha odborných studií,

profesorka (a bývalá děkanka) Filozofické fakulty

Univerzity Pardubice,

členka řady odborných grémií,

nositelka Řádu Akademických palem

uděleného Francouzským velvyslanectvím v Praze

za zásluhy o šíření francouzského jazyka, vědy a kultury,

a současně někdejší pedagožka Jihočeské univerzity

či archivářka Státního okresního archivu Hradec Králové.

Dne 2. listopadu 2010 uspořádal Ústav archivnictví a pomocných věd historických Filozofické fakulty Jihočeské univerzity spolu s tamější studentskou sekcí České archivní společnosti další přednášku z cyklu "Býti archivářem". Dlouho očekávaným hostem tohoto přednáškového cyklu byl pan kardinál Miloslav Vlk, bývalý pražský arcibiskup, ale také někdejší archivář.

Přednáška se konala od 16 hodin, avšak tentokrát ve velké posluchárně budovy B2 Přírodovědecké fakulty JU. Posluchárna se brzy zcela zaplnila, a to nejen studenty, ale i pedagogy z různých fakult Jihočeské univerzity, zájemci z řad archivářů a veřejnosti (pozvánka byla zveřejněna i v tisku) a konečně i několika hosty, kteří patřili mezi někdejší kolegy či přátele pana kardinála.

V posluchárně zavládlo uctivé ticho, jakmile pan kardinál vstoupil. Paní docentka Marie Ryantová, jež toto nezapomenutelné setkání zprostředkovala, nejprve pana kardinála představila. Nad výčtem jeho curricula vitae se posluchačům zatajil dech... A udiven množstvím svých ocenění a čestných titulů byl i pan kardinál, jak sám poznamenal.

Když se pan kardinál konečně rozhovořil, napjaté ticho opadlo, zavládla velice přátelská atmosféra a posluchači nadšeně reagovali na jeho vyprávění. Hned na úvod se pan přednášející svěřil, že mezi archiváři se vždy cítil dobře - zvláště za minulého režimu, kdy archivnictví bylo jedním z mála oborů, jež nebyly příliš poznamenány ideologií.

Líčení své životní pouti začal pan kardinál dobou po absolvování Gymnázia J. V. Jirsíka v Českých Budějovicích roku 1952. Odmítal se totiž stát členem Svazu socialistické mládeže, což mu znemožnilo nastoupit na vysokou školu. Již tehdy byl rozhodnut stát se knězem, avšak cesta k uskutečnění tohoto cíle byla velmi spletitá. Rok po maturitě strávil Miloslav Vlk jako dělník v továrně Motor Union v Českých Budějovicích, pak nastoupil základní vojenskou službu. Paradoxně právě ta mu nakonec umožnila nástup na Karlovu univerzitu. Pan kardinál tedy začal studovat historii a latinu, ovšem pouze na několik měsíců. Výuka klasické filologie byla totiž záhy zrušena, a tak se Miloslav Vlk, znechucen ideologickým zatížením historie, rozhodl přestoupit na archivnictví.

Archivnictví se stalo oborem, v němž budoucí pan kardinál vynikal. Společně se svou spolužačkou Zdeňkou Hledíkovou působil jako pomocná vědecká síla a spřátelil se též s budoucím profesorem Ivanem Hlaváčkem. Důležitým impulsem jeho vědecké činnosti bylo získání Jenského kodexu z NDR. Miloslav Vlk byl tehdy pověřen provedením paleografického rozboru tohoto významného rukopisu, jehož datace byla stále předmětem diskusí. Z porovnávání různých pozdně středověkých rukopisů a důkladného kodikologického rozboru samotného Jenského kodexu pak vzešla Vlkova diplomová práce. Ve svých závěrech, týkajících se datace rukopisu, se však Miloslav Vlk podstatně odchýlil od závěru vedoucího své práce, prof. Husy. Profesor Václav Husa však ustoupil a na svého studenta byl dokonce velice pyšný. Vydat své vědecké dílo ani v něm pokračovat však pan kardinál už nestihl; pouze některé části jeho diplomové práce vyšly ve Sborníku Národního muzea.

Po dokončení studia začal Miloslav Vlk pracovat jako archivář. Léta 1960 až 1964 strávil postupně v okresních archivech v Třeboni, Jindřichově Hradci a nakonec v Českých Budějovicích. Tam se věnoval zejména zpracovávání listin a pořádání fondů farních úřadů. Nakrátko byl dokonce i ředitelem českobudějovického archivu.

Již během práce archiváře se však snažil odejít na studium teologie. Jeho žádosti zprvu nebyly vyslyšeny - archiv se jej nechtěl vzdát a okresní úřad se jej dokonce snažil oženit... V roce 1964 se budoucímu kardinálovi konečně podařilo překážky překonat a začal studovat teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích.

Tak se začala psát nová kapitola života Miloslava Vlka, jež však již nebyla předmětem této přednášky. Pan kardinál se jen krátce zmínil o svém působení sekretáře biskupa Hloucha a venkovského faráře. Též přišla řeč na umývání oken a krátké zaměstnání Miloslava Vlka v archivu Státní banky československé (1987-88), protože mu roku 1978 byl odňat tzv. státní souhlas k veřejnému výkonu kněžské služby. (Nutno dodat, že o činnosti Jeho Eminence se mohou zájemci mnoho dozvědět na jeho osobním webu www.kardinal.cz.)

Když pan kardinál skončil své vyprávění, bylo ještě vzneseno několik dotazů a námětů, takže se posluchači dozvěděli ještě nemálo informací a zajímavostí z jeho života.

Po přednášce následovalo slavnostní posezení, jež se konalo v zasedací místnosti Filozofické fakulty JU. Vzhledem k výjimečnosti akce zajistil tentokrát občerstvení Děkanát FF JU. Setkání se kromě pana kardinála zúčastnili někteří představitelé akademické obce Jihočeské univerzity, zástupci studentské sekce ČAS, zástupci jihočeských archivů a také pan docent Robert Sak s manželkou. Atmosféra posezení se nesla v přátelském duchu. Pan kardinál líčil své zážitky z nedávného pobytu v Izraeli, hovořil o své publikační činnosti a také se svěřil se svým úmyslem napsat paměti. Též se mezi hosty rozhořela debata o etice, ateismu, rozvojových zemích a zejména poměrech za minulého režimu, s nímž měl každý z přítomných kromě studentů vlastní zkušenosti. Dostalo se i na vztah církve a moderního způsobu života (v této souvislosti pan kardinál všechny přítomné překvapil, když pravil, že práce s internetem a cestování s laptopem je pro něj zcela samozřejmé a že používá dokonce i Skype).

Pořadatelé přednášky a posezení byli velice rádi, že se jim podařilo tuto akci uspořádat, a bylo jim ctí, že mohli v jejím rámci přivítat právě Jeho Eminenci Miloslava kardinála Vlka. Obě části akce byly velmi příjemné a staly se nezapomenutelným zážitkem (zvláště pro studenty archivnictví, jež pan kardinál upřímně povzbudil).

Býti archivářem - Jiří Kuděla

V pondělí 24. května pokračoval přednáškový cyklus "Býti archivářem" již svým osmým dílem. Hostem byl tentokrát PhDr. Jiří Kuděla, Ph. D., který ze světa archivnictví na počátku devadesátých let odešel do diplomacie. Mimo jiné pracoval v Kanceláři prezidenta ČR nebo zastával funkce velvyslance ČR v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Měli jsme tak možnost poznat pozoruhodnou cestu vystudovaného archiváře trochu jiným směrem než bylo u dosavadních účastníků obvyklé. Přednáška se tentokrát nesla v komornější atmosféře, avšak to jí v žádném případě neubralo na poutavosti. Vzácný host nám přiblížil svůj životopis, přičemž se zaměřil na roky, které strávil nejprve jako student archivnictví a etnologie a poté jako archivář v Archivu hlavního města Prahy nebo Historickém ústavu AV ČR. Část povídání věnoval i své publikační činnosti, působení na Pražském hradě po boku prezidenta Václava Havla a samozřejmě nemohly chybět informace o zážitcích z cizích zemí. Právě zprávy o stavu archivnictví v jiných evropských státech (Chorvatsko, Bosna, Anglie) patřily asi k tomu nejzajímavějšímu. Kdo nepřišel, může jen litovat, protože by se dozvěděl např. o založení nového hlavního města Barmy uprostřed pralesa, bohatství budapešťského archivu k českým dějinám školství nebo další "bonbónky" o prof. Hlaváčkovi. Velice příjemné bylo rovněž přátelské posezení s občerstvením po přednášce, kde se zejména vzpomínalo na vysokoškolská studia, pedagogy a spolužáky. V tomto semestru se už žádná přednáška konat nebude, cyklus "Býti archivářem" se opět rozjede v novém akademickém roce.

Dne 12. dubna 2010 ve 14:00 se konala další přednáška z cyklu "Býti archivářem", organizovaná Ústavem archivnictví a pomocných věd historických FF JU spolu s Tematickou studentskou sekcí České archivní společnosti při FF JU v prostorách Státního okresního archivu v Českých Budějovicích.

Tentokrát nás svým vystoupením poctil významný historik kulturních a politických dějin 19. a 20. století, doc. Robert Sak. Jeho jméno je spojeno zejména s proslulým českobudějovickým nakladatelstvím Růže a také s Jihočeskou univerzitou, kde dlouhá léta působil. Avšak již po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy věnoval pět let svého života práci archiváře, a proto během přednášky vzpomínal zejména právě na toto období.

Pan docent začal své vyprávění tím, jak jej jeho gymnaziální profesor J. Vacek přivedl k zájmu o historii. Chtěl se sice stát novinářem, ale nakonec vystudoval historii, aby nemusel propagovat ideologii. Hned po dokončení studia získal místo archiváře v Třeboni, jež mu doslova učarovala. Zanedlouho, roku 1956, byl zaměstnán v Českých Budějovicích jako referent pro okresní archivy a jeho úkolem bylo přispět k budování archivní sítě po vydání prvního archivního zákona. Snažil se proto pro nové jihočeské okresní archivy najít nové budovy a dosazovat do nich kvalifikované pracovníky. Jedním z nich byl také jeho přítel a dnes kardinál Miloslav Vlk. Jako svůj velký úkol chápal doc. Sak i popularizaci archivnictví, proto se podílel na zpracovávání průvodců po archivech a na přípravě velevýznamné výstavy archivních dokumentů na Pražském hradě (1958). Spolu s tehdejším ředitelem třeboňského archivu Oldřichem Šedou pak podobnou výstavu uspořádal i v jihočeské Alšově galerii. Brzy se však Robert Sak rozhodl archivnictví opustit a věnovat se badatelské a publikační činnosti.

Pan docent se také rozhovořil o svých přátelích z řad jihočeských archivářů a jejich osudech a důkladně charakterizoval strukturu archivnictví v 50. letech, kdy zde hráli důležitou roli důstojníci Státní bezpečnosti. Svěřil se nám také, jak se (spolu s O. Šedou) sebevědomě vzbouřil proti policejním metodám v archivech. Pan docent nám pověděl i o své další činnosti, zejména o nakladatelství Růže, jehož byl osm let šéfredaktorem a prosazoval vydávání historické literatury. Zmínil se i o své dvacetileté práci ve slévárně, působení na pedagogické fakultě a konečně i badatelské činnosti, z níž vzešly jeho známé publikace.

Příjemné setkání si nenechalo ujít zhruba 60 návštěvníků, kteří téměř do posledního místa zaplnili přednáškový sál. Naši členové se tradičně postarali o následné občerstvení. Do konce semestru by se měla konat ještě jedna přednáška.

Uplynulo dvacet dní a v rámci přednáškového cyklu "Býti archivářem" jsme v Českých Budějovicích po prof. Hledíkové přivítali další zajímavou osobnost. Tentokrát nám svůj život přiblížil prof. PhDr. František Šmahel, DrSc, který patří k nejvýznamnějším českým historikům a je vystudovaným archivářem. Sál v archivu byl opět zaplněn téměř do posledního místečka (cca 50 osob), zúčastnili se členové naší sekce i další studenti fakulty, bývalí i současní pracovníci jihočeských archivů a nechyběl ani rektor Jihočeské univerzity prof. Václav Bůžek a děkan Filozofické fakulty PhDr. Pavel Král. Pan prof. Šmahel začal vyprávění vzpomínkami na první návštěvy v archivech, přičemž se zmínil jak v Českých Budějovicích studoval rejstřík lapků. PhDr. Vlastimil Kolda duchapřítomně pro tento soupis došel do depozitáře a pan profesor jej tak opět po letech spatřil. Dále nemohl opominout dobu husitství, jak se k tomuto tématu vůbec dostal, zmínil polemiku s prof. Emanuelem Vlčkem o stáří Žižkovy kalvy. Dozvěděli jsme o době české historiografie před padesáti lety, o Šmahelově působení v táborském archivu i o jeho zaměstnání coby tramvaják. Připomenul řadu významných historiků, se kterými se setkal. Neméně zajímavé bylo povídání o historikově práci všeobecně, jak moc důležitý je nápad a styky v zahraničí. Vše pan profesor doprovázel řadou vtipných příhod, vzpomínek a glos. Na následujícím neformálním posezení, které se opět neslo ve velice uvolněné atmosféře, došlo i na rozpravu o rodinném životě a dozvěděli jsme se i některé pikantnosti. Např. proč se pan profesor chtěl stěhovat z bytu ve čtvrtém patře, jak mu návštěva dívčích kolejí umožnila vycestovat za minulého režimu do Paříže či jaká byla paní docentka Ryantová studentka, i když nebyla jeho žačkou.

Fotografie z přednášky jsou v galerii.

Již popáté jsme měli možnost v rámci cyklu "Býti archivářem" poslechnout si povídání zajímavé osobnosti z české archivní vědy. Tentokrát nás svou návštěvou poctila paní prof. PhDr. Zdeňka Hledíková, CSc. Setkání se konalo ve středu 1. dubna 2009 a tento termín se pomalu stává pro nás velice významným. Přesně před rokem se totiž uskutečnil první díl přednáškového cyklu a navíc 1. dubna roku 2006 vznikl Ústav archivnictví a pomocných věd historických na Filozofické fakultě JČU. Ale zpět k přednášce. Paní profesorka pověděla opět zcela plnému sálu něco o svých začátcích v oboru. Zmínila se o studijní praxi v zámeckém archivu v Českém Krumlově a krátce přiblížila svá epizodní zaměstnání v plzeňském archivu a Archivu Ústředního ředitelství Čs. filmu. Nejvíce se ale zcela přirozeně hovořilo o Českém historickém ústavu v Římě (Instituto Storico Ceco di Roma), jehož byla Zdeňka Hledíková v letech 1995-2008 ředitelkou. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavých informací o vzniku ústavu v 19. století i o jeho znovuobnovení po roce 1990, o problémech s jeho zázemím, organizaci a možnostech studia ve Vatikánském archivu atd. Na závěr přednášky paní profesorce předseda naší sekce osobně popřál za všechny studenty k významnému životnímu jubileu, které loni na podzim oslavila. Následovalo tradiční neformální posezení s občerstvením, které máme jako spolupořadatelé zejména na starosti. Zde jsme se mj. dozvěděli, jaká byla paní docentka Ryantová studentkou. A samozřejmě jsme si nemohli nenechat podepsat naše oblíbené knižní tituly, na nichž se autorsky Zdeňka Hledíková podílela.

Více fotografií v galerii. Děkuji Jardovi Mrňovi a SOkA ČB za jejich poskytnutí.